Zavři oči, začni snít a dobudeš svět...

Kapitola 9, Muflon

Úterý v 15:31 | Rebekka |  Lokiho paměti: Nový život [Loki FF, CZ]

Bylo fajn procházet se tu, mluvit se sebou, ptát se, co dělám, kam jdu a co tam budu dělat, a uvědomit si, že vlastně nevím a že jediné, co znám, je mé jméno, ne má minulost, program na tento večer, natož na příští týden. Žít v míru sám se sebou bylo smyslem mého života. S myslí prázdnou a hlavou jako nepopsaný list jsem se o nic nestaral ani jsem se ničeho nebál. Byl jsem šťastný, protože tam někde hluboko jsem věděl, že přesně takhle jsem si šťastný život vždycky představoval. Bez starostí, povinností, předsudků, soupeření... A vůbec všeho, co můj život doposud obsahoval.

Své "šťastně až navěky" jsem žil přesně do odpoledne druhého dne.

Tehdy jsem se brouzdal po pás ve vodě. Největší vedro dne už jsem měl za sebou - strávil jsem ho bezesným sněním pod stromy - a na slunci už bylo zase přijatelně. Dlouhou tuniku jsem si svlékl a za rukávy uvázal kolem krku tak, aby se nenamočila. Chtěl jsem mít něco teplého na večer, protože úplně mokrých kalhot se budu muset před spaním vzdát a nechat je uschnout. Jak z nich slanou vodu dostanu jsem věděl úplně přesně.

Když mě předchozí noc vzbudil chlad a já se nedokázal nijak zahřát, zatoužil jsem po hřejivém ohni. Zasnil jsem se o teplé auře, kterou kolem sebe šíří, a toužebně propaloval pohledem nedaleko ležící suchou větvičku.

A ona vzplála. Z ničeho nic jsem měl, co jsem potřeboval, a stačila na to pouhá myšlenka!

Při té vzpomínce jsem se musel usmát. No, není to zázrak? pomyslel jsem si. Že to není náhoda, mě ani nenapadlo. Zahřál jsem se a stále ještě mokré nohavice jsem u něj usušil. To samé jsem plánoval udělat i dnešní večer.
Jenže to už se nikdy nestalo.

Konec mého ráje přišel tak kradmě a náhle, jak to jenom šlo. Nejprve jsem uslyšel tiché hučení. Že by sílil vítr? Čeká mě snad vichřice? Zvuk zesílil a já dokázal určit směr jeho zdroje. Otočil jsem se čelem k širému oceánu, ale dokonale modrá obloha se tvářila nevinně a žádné zrádné mraky se po ní nehonily. A tehdy jsem to spatřil - přibližující se tmavou tečku na obzoru. Rostla s obdivuhodnou rychlostí a já brzy zjistil, že jí předchází jiná, mnohem menší a červená.

Za okamžik už jsem rozeznal tu větší z nich. Obrněná bojová helikoptéra, nebo spíš menší stíhačka se hnala za tou menší tečkou, mně neznámou, a vypadaly, že někam hodně spěchají.

Zvedl jsem ruku a zamával jim. Proč jsem to proboha udělal má jediné vysvětlení - ten stroj mi přišel povědomý. Už jsem takový vrtulník někdy někde viděl.

K mému nemalému překvapení začaly klesat a zamířily dolů k ostrovu.

Než jsem stačil ruku zase svěsit podél těla, červená tečka si mě všimla, oddělila se a vzala čáru mým směrem. Nebyl jsem si jistý, zda zůstat stát, nebo se někam ukrýt. Nakonec zvítězila nezkušená naivita a zvědavost, a tak jsem se ani nepohnul.
Jakmile se červená dostatečně přiblížila, uvědomil jsem si dvě věci. Z prvé to není žádné mini letadlo, já jsem si doteď myslel, ale lidská silueta - nad tím zjištěním má osamělá duše zajásala. A za druhé, že vůbec nezpomaluje.

Rudozlatá postava přistála přede mnou. Elegantně, ale na můj vkus až moc tvrdě. Byl by to skvělý, strach vzbuzující akt, kdyby se přistání nekonalo ve vodě a sotva dva metry přede mnou. Od hlavy k patě úplně promočený jsem na příchozího vrhl nevlídný a zároveň vyčítavý pohled.

"Nazdar muflone," řekl mi roboticky upraveným hlasem, když na mě mířil všemi svými zbraněmi.

Naklonil jsem hlavu na stranu. "Co prosím?"

Dřív, než odklopil masku, jsem si byl jistý, že se jedná pouze brnění a člověk je uvnitř. Na přemýšlení, odkud jsem to věděl, nebyl čas, protože přesně ve chvíli, kdy jsem se zeptal, vrtulník-lomeno-letadlo přistál za mými zády. S mnohem větší lehkostí, to jsem musel uznat, ale přesto jeho silné motory rozháněly oceán na všechny strany a tvořily ve vzduchu mikroskopický aerosol, který se mi lepil na holou kůži. Tunika kolem ramen vlála ve větru způsobeným přistávajícím strojem, tak jsem se rozhodl obléknout si ji. Když jsem ji přetahoval přes hlavu, neznámý muž v brnění a s žárovkou uprostřed hrudi si mě tázavě prohlédl a vypadal, že si až teprve teď všiml, že mám jenom kalhoty, ale přesto na mě nepřestal mířit. Prohlédl jsem si ho.

Oči plné jisker, výrazný, ale rozhodně ne nevhodný nos, vousy plynule přecházející do charakteristické bradky a tmavé vlasy sčesané na stranu. Marně jsem si tu tvář snažil s něčím spojit. S čímkoliv.... Díval jsem se na něj a nic necítil. Žádné vzpomínky ani emoce, ať už dobré nebo špatné, což mohlo znamenat jen jednu jedinou věc -⁠ neznám ho. Nikdy jsem ho neviděl, na to jsem přísahal.

Mezitím už z letounu vyskákaly další postavy. Byly celkem tři -⁠ světlovlasý středního věku ve vskutku výstředním červeno-modrém oblečení, mladá žena s rudými vlasy v přiléhavé černé kombinéze a ještě jeden muž ve tmavé vestě a s podivnou věcí v ruce. Ta se později ukázala být lukem a ani zbylí dva nebyli beze zbraně - ženě visely u pasu pistole, u kotníku jsem dokonce zahlédl čepel a druhý muž držel v ruce velký kulatý štít z kovu s na první pohled ostrými kraji, ale ani to se nemohlo rovnat arzenálu, který měl muž v za mými zády.

V plné polní mě obestoupili.
 

Kapitola 8, Slunce, písek, moře a já

Pátek v 14:22 | Rebekka |  Lokiho paměti: Nový život [Loki FF, CZ]

Otevřel jsem oči a uvědomil si jednu věc - jmenuji se Loki. Nic víc nevím a na nic si nevzpomínám. Ale hlavně je mi to úplně jedno.

Tváře mi hladil jemný vánek a mezerou mezi hustou clonou z všemožných tropických rostlin ke mně pronikaly sluneční paprsky, které příjemně hřály. Dlaněmi jsem hladil hebkou trávu pod svým tělem.

Odevšad bylo slyšet šumění a já zvědavě zvedl hlavu. Bylo fajn tu jen tak ležet, ale zároveň jsem toto místo neznal, a tak jsem se vydal na průzkum. Jak dlouho tu ležím a co jsem dělal předtím, jsem nevěděl.

Spíš než svědomitý průzkum ostrova - ano, byl to ostrov a já ho později celý prochodil - to byla líná procházka. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že něco takového jsem už někdy plánoval - bez cílu bloudit a objevovat nové místa. Ale kde? A kdy?

Nepříjemný pocit déjà vu zmizel ve chvíli, kdy jsem si mezi nízkými, ale zato hustými keříky proklestil cestu až na pláž. Pohled na nekonečný oceán mi vyrazil dech. Taková nádhera...

Ale nikde ani živáčka a žádné stopy po civilizaci. Matně jsem si uvědomoval, že za těch pár minut, které mi cesta na okraj trvala, jsem neslyšel žádný cizí zvuk. Kde jsou všechna zvířata?

Pokrčil jsem rameny a bosými chodidly se zabořil do písku. Byl horký. Až moc horký, pomyslel jsem si. Překonal jsem vzdálenost, které mě dělila od průzračné hladiny, a až po kolena ve vodě jsem se zastavil. Byla chladná a mně to naprosto vyhovovalo.

Ono šumění, za nímž jsem se vydal, způsoboval silný vítr, který přicházel od oceánu a hnal vodu v pravidelných příbojích až na pláž, odkud se zase kvapem vracela zpět. Uvědomoval jsem si, že je tady mnohem silnější, protože mu v cestě nestojí žádná vegetace. Jeho vlivem mi létaly vlasy do obličeje a mě poprvé napadlo, že bych se mohl podívat, jak vlastně vypadám.

Sklonil jsem hlavu a prohlédl si svůj odraz na neklidné hladině. Hodnou chvíli jsem na sebe civěl, než jsem zase zvedl hlavu a začal se hlasitě smát. Nevím, co jsem si myslel, že uvidím, ale žádný zvláštní dojem to na mě neudělalo. Byl jsem to prostě já a tečka. Odkud jsem znal svůj obličej, nevím, ale není to nakonec jedno?

Slyšet svůj vlastní smích mě udržovalo v euforické náladě a protože jsem neměl co jiného na práci, rozeběhl jsem se podél pláže. Voda stříkala na všechny strany, promáčela mi kalhoty a trochu i lehkou černou tuniku, ale já se smál na celé kolo. Jen tak.

Když jsem skončil se vším tím bezdůvodným veselím - teoreticky vzato jsem neměl důvod ani ke smutku, ani k radosti, takže jsem si prostě vybral - a vylezl jsem z vody, do bosých nohou se mi zabodávaly mušle a kamínky vyplavené z vody. Tehdy jsem dostal skvělý nápad.

Začal jsem je sbírat, abych z nich něco napsal. Co to bude jsem věděl úplně přesně - vsadil jsem na jistotu a než padla tma, na rozlehlé písečné pláži se vyjímal můj několikametrový podpis Loki. Musel být vidět i z vesmíru.

Když se setmělo, vítr už přestal být tak příjemný a voda spíš mrazila než chladila, proto jsem se stáhl mezi stromy a o jeden jsem se opřel. Před sebou jsem měl skvělý výhled na pláž s mořem a ohnivým západem slunce na pozadím. Úžasná podívaná, to Vám řeknu. Nejlepší v mém životě, když uvážím, že život jako takový pro mě teprve dnes začal.
Jakmile světelný kotouč z oblohy zmizel, přesunul jsem zpátky na místo, kde jsem se probudil. Lehl jsem si na měkký koberec z trávy a pozoroval hvězdy.

Když to shrnu - kromě pobíhání v moři a stavění svého podpisu jsem se jenom válel a na něco čuměl. To děsivé na tom je, že mi to vůbec nepřišlo divné. V mysli jsem měl klid, žádné myšlenky nepřicházely a nic mě netrápilo.

Žil jsem svůj dávný sen.

Kapitola 7, ... A co následuje

25. května 2020 v 13:13 | Rebekka |  Lokiho paměti: Nový život [Loki FF, CZ]

Slyšel jsem za sebou křik. Po hlase jsem poznal Thora a dostavil se i známý pocit déjà vu.

Měl jsem být připraven. Nebo jsem si alespoň myslel, že jsem. Ale nic na světě mě na to nemohlo připravit.

Pozorovatel by mohl namítnout, že už jsem takový pocit znal a že každý pád je přece stejný, ale to je omyl. Velký omyl. Tentokrát to nebyla má volba, já chtěl žít. Ale ptal se mě někdo?

Byl jsem si vědom toho, že kdybych se teď otočil, ještě bych je naposledy všechny viděl. Matku i bratra, mou jedinou rodinu, a i otce, jenž nebyl můj otec. Ale otočit se by znamenalo sentiment, který jsem zavrhoval.

Vzduch mi proudil kolem uší doprovázený ohlušujícím svištěním. To jsem poznával. Tlak se snížil, vzduch zchladl a stával se nedýchatelným. To znám. Obestoupila mě tma, ale hvězdy mi nápomocně zářily na cestu. To se nezměnilo.

Jakmile se ochladilo tak, že jsem cítil jinovatku pomalu pokrývající mou kůži, a už jsem se nedokázal nadechnout, všechno se změnilo. Okolí se oteplilo a já si zděšeně uvědomil, že mi vzduch nechybí. Nedusil jsem se.

Nemohl jsem už dál ignorovat stále se zvětšující vír barev přede mnou. Tak, jako vypadá tornádo z vesmíru, vypadal i vstup do Yggdrasilu. Všechny odstíny barev se smíchaly a společně putovali až do jeho středu. Stejně jako já.

Že už jsem uvnitř, jsem poznal tak, že už mě ze všech stran obklopovali barvy a o když jsem se otočil, temnotu jsem neviděl. Bylo mi příjemně teplo, dýchal jsem, i když kolem nic nebylo, a panika mě úplně opustila.

Ze stavu otupující nervozity jsem přešel do netečné letargie.

A pak se to stalo.

Barvy explodovaly s tmou, tlak mi vyrazil vzduch z plic a já si uvědomil, že jsem zatím pouze procházel bránou a až teď jsem dorazil na místo. Vysvětlit Yggdrasil někomu, kdo ho nezažil na vlastní kůži, nelze.

Okamžitě jsem ucítil magii, která na tom místě byla. Tak mocná a známá, ale zároveň destruktivní. Vlila se mi do žil a ničila mě. Jindy nápomocná síla mě zabíjela, ale zároveň znovu léčila, abych to mohl prožít znovu. A znovu. A znovu. Ztratil jsem pojem o čase.

Magie mě neposlouchala jako dřív. Neovládal jsem ji. Zoufale jsem vzpomínal na okamžiky, kdy jsem ji potřeboval a ona tu pro mě byla. Ale ne teď.

Nyní mi ukazovala, že to nejsem já, kdo tu má kontrolu, ale ona. A je vzteky bez sebe, jak jsem s jejím darem nakládal.

Nesnažil jsem se nic pochopit, protože to ani nešlo. Viděl jsem pocity, cítil jsem zvuky a slyšel jsem barvy všude kolem sebe. Byl jsem ve tmě naplněné světlem.

Nevím, jak dlouho jsem křičel, než jsem přišel o hlas, a pak křičel úplně mlčky. Tělo se mi svíjelo v agónii a mysl krvácela. Cítil jsem smrt všude kolem sebe, ale ta nikdy nepřišla. Ať jsem byl sebevíc zničený, nikdy jsem nedostal klid. Nezemřel jsem.
 


Kapitola 6, Pád...

23. května 2020 v 14:00 | Rebekka |  Lokiho paměti: Nový život [Loki FF, CZ]

Vzduch mi najednou přišel mnohem sušší a dusivější. Za těch pár minut, které jsem strávil v paláci, se úplně změnil můj pohled na svět. Tráva jakoby se ode mne odvracela a slunce svítilo pro všechny ostatní, jen ne pro mě...

U všech bohů, začínám skepčit! pomyslel jsem si. Zcela upřímně jsem měl pocit, že spíš brzo zešílím.

Když víte, co Vás čeká, mělo by to být uklidňující. Naneštěstí se to netýká smrti. Anebo mučení, blesklo mi hlavou. Posmutněle jsem si uvědomil, že ani takový osud by nemusel být tak úplně zcestný.

Nemyslet, hlavně nemyslet! poručil jsem si. To, co mě čekalo, už nemohlo nic změnit a navíc ani přemýšlením se na to nedokážu připravit. Ale teď jsem byl pořád tady, živý a při smyslech, tak co s tím něco udělat?

Procházka to byla skutečně pořádná a najednou jsem se přistihl, že se mi to začíná líbit. Dokonce jsem si začal plánovat trasu po městě i okolí na další příležitost - jen tak bezcílně bloudit. Pozitivní a bezstarostný, takhle se mi to líbí.

Tahle eskorta měla mnohem horší smysl pro humor než ta předchozí, to jest úplně nulový. Oheň mi tolerovali - asi je zajímal můj vztah k němu -, ale jakmile jsem se odhodlal k promyšlenějším kouzlům, nevlídně mi pohrozili svými zbraněmi. Nemohl jsem se ubránit nedávné vzpomínce na důvod, proč jsem ten náhubek vlastně dostal. Vždyť to byla trefná poznámka!

Když jsem s velkou pompou přicházel k samému okraji Ásgardu, čekal tam na mě celý lid. Porovnal jsem davy přede mnou s těmi v ulicích a došel jsem k závěru, že když jsou všichni na jednom místě, dělá to mnohem větší dojem.

Ano, skutečně byli všichni. Na samém konci stála královská rodina. Představoval jsem si sebe, jak stojím mezi nimi, ale měl jsem dojem, že už tam nezapadám. Jak bych taky mohl, že?

Frigga neplakala, ani neměla zarudlé oči. Chovala se přesně tak, jak to od ní její královský status očekával, ale způsob, jakým se na mě dívala, mluvil za vše. Pro ni jsem byl stále její syn.

Odolal jsem návalu pocitů a místo toho se zaměřil na Thora. Vypadal rozpačitě. Přísahal bych, že si to dává za vinu a teď lituje, že mě sem přivedl. Nevěnoval jsem tomu příliš pozornosti, aby to snad nevypadalo, že se s nimi loučím. To jsem nechtěl.

Oproti těm dvěma byl Ódin vyrovnanost sama. Po předchozích pochybách ani stopa.

Jakmile jsem se přiblížil na vzdálenost několika metrů, eskorta zastavila. Ohlédl jsem se po nich, ale to už ke mně nejistým krokem přistoupil Thor. Strčil do mě tak, aby se ujistil, že to není pouze iluze. Těžko říct, jestli byl opravdu rád, že jsem skutečný. Mjølnir v jeho ruce se kovově leskl.

Vedl mě k Ódinovi. Ani by mě nenapadlo pokleknout, ale on to naštěstí ani nechtěl. Stráže po jeho levici mi sundali pouta i roubík a on něco říkal. Mluvil k poslouchajícím lidem, takové ty úřední kecy, které bych jistě zvládl lépe. Nemusel mě ani vyzvat, abych přistoupil k okraji. Ten správný čas jsem odhalil sám.

Matka za jeho zády tiše zavzlykala, ale pochybuji, že si toho někdo kromě Thora, který ji okamžitě objal kolem ramen, všiml.

Nevěnoval jsem nikomu pohled, na to jsem byl až moc hrdý. Vzdorovitě jsem zíral do prázdna před sebe a mimoděk jsem si olízl rty. Kov mi tam zanechal zvláštní pachuť.

Tak takhle chutná smrt? pomyslel jsem si poeticky, ale žertovně. Být vážný a strohý byla ztráta času. To bych nebyl já.

Znovu jsem si v hlavě projel všechny možné způsoby útěku a došel jsem ke stejnému, neuspokojivému závěru.

Za Ódinovými zády se krčili dvě postavy, přesně jak jsem očekával. Byli to mágové.

Za normálních okolností by stačila přítomnost jedné bytosti s magickým vnímáním, kterou mohl být Frigga, ale kvůli mně si Ódin sehnal další dvě. Znal jsem je, kdysi to byli mí učitelé. Poprvé jsem je navštívil, když se mi matka nemohla věnovat a já potřeboval někoho magicky zkušeného, ale měli spoustu různých knih, ke kterým jsem se rád vracel. Jejich přítomnost jsem vyhledával po několik desítek let, během nichž jsem všechny svazky přečetl, ale pak už mi se svými schopnostmi nestačili. Občas jsem k nim zašel, popovídat si, vyměnit rady a třeba i vypomoct, ale kdy jsem je naposledy viděl, si už nevzpomínám. Nedivte se mi, posledních sto let se točilo kolem následnictví a to úplně ovládlo mou mysl.

Byli tu proto, abych za sebe nenastrčil iluzi, nebo se nepokusil použít jakoukoliv jinou magii. Jakmile bych začal kouzlit, poznali by to, ale teď měli sklopené hlavy a celou dobu se zarputilě snažili vyhnout očnímu kontaktu, takže jsem si byl jistý, že je jim to proti srsti. Kdybych se teď pokusil utéct, pomohli by...?

Zatoužil jsem zastavit čas a podívat se do davu za svými zády. Chtěl jsem najít známé tváře, chtěl jsem najít -

Zhluboka jsem se nadechl. Jestli nechci ztratit důstojnost, budu muset přestat civět pod sebe a konečně ten poslední krok udělám. Samotnému mi to znělo jako šílenství - už od paláce mi nohy dost ztěžkly a každý další krok ten pocit jenom násobil. Udělám, ale teď ještě ne. Nejdřív musím něco udělat. Zanechat za sebou odkaz, zprávu, vzkaz...

Zvedl jsem hlavu a podíval se na oblohu. "Pro vyšší dobro," zašeptal jsem dobře známou větu a udělal ten poslední krok.

Autorčin doslov

22. května 2020 v 9:37 | Rebekka |  Sherlock Holmes a James Moriarty [SHERIARTY FF, CZ]

Tak a je to tady - můj první ship je na světě!

Důvod, proč jsem až doteď žádný nenapsala, je zcela prostý. Na shippery se často kouká skrz prsty a já dlouho uvažovala, zda to má nějaké opodstatnění. Je špatné dát dohromady dvě postavy, když se k sobě naprosto naprosto očividně hodí, ať už romanticky nebo jakkoliv jinak? Je to zvrácené? Ne, samozřejmě, že ne! Já beru shippování jako realizaci svého názoru a hmatatelný důkaz kreativního myšlení. Nikdo mě nedokáže přesvědčit o opaku. Nikdy toho nebudu litovat.

To, že se jedná a o mou prvotinu ovšem neznamená, že jsem žádné shipy nečetla a nemám mezi nimi své favority! AU, Alternative universe, a psaní fan fikcí je spása pro všechny duše. A proto není náhoda, že je to zrovna dvojice Sherlock & Moriarty. Podle mě jsou tihle dva géniové pro sebe jako stvoření. A tím nemyslím zrovna romantickou lásku, ale hlavně tu platonickou. Jsou to jasně spřízněné duše a je velká škoda, že to nikdy nezjistili.
Velké díky všem, co jste četli, a čest všem shipperům. Patřím mezi Vás!


Sheriarty, ukázal jsi mi, co je to dokonalý pár, a já si tě stvořila. Byl jsi první, nikdy na tebe nezapomenu.

Kapitola 5, Vtip, iluze a vražda

21. května 2020 v 17:12 | Rebekka |  Lokiho paměti: Nový život [Loki FF, CZ]

Asi si teď říkáte, kde jsem vzal to neochvějné přesvědčení o jisté smrti? Nahlédnete-li někdy do Ásgardských kronik, dozvíte se toto: "Odsouzený byl předán všemocné bytosti Yggdrasilu, jenž s ním naložil dle jeho zásluh i provinění...." A já rovnou říkám - poetický eufemismus! Ve skutečnosti Vás jenom hodí přes okraj planety! Přímo do srdce zářícího víru obklopeného ze všech stran nekonečným vesmírem...

Ale s těmi "zásluhami a proviněními" to docela odpovídá: Yggdrasil jakožto zásobárna energie svou moc, propůjčuje mágům jako jsem já a my tak můžeme čerpat jeho energii, aniž by nás to nějak výrazně unavilo. Je to trochu složitější - má to své hranice a zpětný ráz -, ale v kostce to tak funguje. Bohužel není magie jako magie...

U mě to začalo to zcela nevinně - aprílový žertík, abych bratrovi zvedl náladu. Zabral dokonale, a tak jsem to ještě párkrát zopakoval. Bylo to čistě laskavé gesto, než jsem si uvědomil, že mě to začalo bavit. Z vtípků pro Thorovo pobavení se staly neplechy pro mou vlastní potěchu. Zamiloval jsem si výrazy svých obětí.

Samo o sobě by to bylo ještě přijatelné - nikdy nikdo nepřišel k úhoně - , ale pak přišel výcvik. Lépe stavěný Thor zasazoval rány ohromnou silou a já zoufale hledal způsob, jak se mu vyrovnat, abych v otcových očích neztratil lesk. Stal se ze mě bojovník, ale ať jsem se snažil sebevíc, Thorově síle jsem se nemohl rovnat a i když jsem se dřel až do krve, nemělo to cenu.

Tak jsem změnil přístup. Stačilo místo hrubé síly použít důvtip, pomocí magie stvořit iluze a najednou to šlo. Nepotřeboval jsem svaly válečníka, když jsem měl mysl podvodníka.

Jak pokročil čas a já dospěl, uvědomil jsem si, že ohnivými kouzly a iluzemi to nemusí končit. Začal jsem objevovat i jiné druhy magie a zkoušel jsem, co všechno dokážu. Nikdy jsem neměl dost. Byl jsem zvědavý a zaslepený nekonečnými možnostmi, které mi mé schopnosti nabízely.

A jak se můj život změnil z pohádky na tragédii, všechno, co jsem prožil, mě poznamenalo a otisklo se na mém nakládání s magií. Ty tam byly bezelstné legrácky, iluze zajišťující má vítězství a vtípky k vykouzlení Thorova úsměvu...

Čistou magii určenou pro šlechetné činy jsem zneužíval pro své vlastní sobecké potřeby. A pro vraždy.

Každé mé kouzlo mělo energii z Yggdrasilu a ten nezapomíná. Nikdy. Nic.

Nechtěl jsem ani hádat, jaký trest si pro mě připravil. Pykat za celý svůj život je noční můra pro lháře, podvodníka, iluzionistu, vraha a zrádce...

A koho zajímá, že dříve to bylo úplně jinak? Že předtím jsem se ničeho nemusel bát, protože ten Loki, kterým jsem teď, je otázkou posledních dvou let?

Záleží někomu na tom, že tím zlým jsem se stal až po pádu z Bifrostu? Bohužel, od té doby už není cesty zpět...

Část první, PŘIŠEL JSI DO MÉHO ŽIVOTA...

19. května 2020 v 14:28 | Rebekka |  Sherlock Holmes a James Moriarty [SHERIARTY FF, CZ]

Sherlock Holmes a James "Jim" Moriarty. Sami v jednom pokoji.

Začalo to jako každý den, kdy Sherlock nevyšetřoval. Příchody klientů se časem zredukovaly a teď, kvůli neustávající bouřce, stagnovaly na nule. Pokusy a výzkumy byly jediným záchranným kruhem z oceánu nudy, ale ty se postupně z původně výstředních staly život ohrožujícími.

Jejich tvůrce Sherlock Holmes se během jedné průtrže mračen, doprovázenou burácením hromů a září blesků, rozvaloval v křesle a testoval jeden ze svých výtvorů. Látka, jejíž odborný název by byl stejně dlouhý jako současný maraton nevlídného počasí, proudila ze skla stříkačky přímo do jeho žíly. Praskání v krbu a bubnování kapek oznamovaly, že ještě úplně neztratil vědomí, ale šepotavý hlas v jeho mysli nebyl skutečný. Byl někde mezi bdělostí a snovým nevědomím.

"Takže takhle ty si krátíš čas beze mě."

Sherlockovi chvilku trvalo, než si uvědomil, že to nebyl hlas v jeho hlavě. Tenhle byl mnohem hlasitější a mnohem bližší. A hlavně - o něm si zakázal snít.

S ledovým klidem otevřel oči a viděl. Stál před ním - se stejně nezaujatým výrazem, se stejnou jiskrou v očích a snad i ve stejném obleku. Stál před ním jeho nemesis, Jim Moriarty.

Byly to sotva dva měsíce, co je nechal odejít z Bristolského bazénu. Jen tak, bez následků.
První týden po něm Sherlock pátral dnem i nocí - bez výsledku. Byl dobrý.

Dalších čtrnáct dní hledal po celém Londýně v tisících různých přestrojení - bez účinku. Byl vážně dobrý.
A nakonec to vzdal. Nebylo to nejsnazší, ale musel prostě počkat, až udělá nějakou, sebemenší chybu - bez efektu. Byl nejlepší.

A teď tu před ním seděl v křesle. Bez jakýchkoli emocí. Dedukoval? Přemýšlel? Čekal?

Matně si uvědomil, že je jeho pravá ruka prázdná. Injekční stříkačku, kterou do sebe vpravoval zklidňující sedativum podle vlastního receptu, teď třímal Jim mezi dvěma prsty. Vypadalo to, jako by se jí štítil. Nebo nechtěl zanechat otisky...

"Zajímavé," řekl, aniž by o ni zavadil pohledem. Sherlockovi chvilku trvalo pochopit, že tím nemyslí obsah lékařského nástroje, ale jeho samotného.

Celou dobu ho propaloval očima a teď už bylo jasné, že dedukoval.

Odhalit složení "neznámé látky" bylo snadné. Spolu s příznaky, které byly na jeho uživateli přímo do očí bijící. Rozšířené zornice, pomalé pohyby, snaha zůstat koncentrovaný a váznutí dedukčních schopností. V tomhle stavu bude mít Sherlock problém určit, zda sní nebo bdí, a to mu hrálo do karet. Ale nebyl z toho zároveň i trochu smutný?

"Přišel's." Slova mu vázla v krku a ani kamenná maska na jeho tváři to nezakryla. Jaká byla příčina - zda droga nebo emoce - to bylo záhadou.

Jim se zazubil a Sherlock poprvé v životě děkoval Bohu, že se z jeho strany dočkal nějakých emocí. "Nemohl jsem odolat." Sherlock mu oplatil úsměv. Značně krkolomný a dřevěný, ale úsměv to byl. "A navíc - " Při těch slovech se s pohledem upřeným do jeho očí předklonil. Sherlock vzdal snahu cokoliv dedukovat. Droga účinkovala přesně tak, jak si to předtím přál, ale teď ji v myšlenkách proklínal. On chtěl přemýšlet! "- jsem se ani pořádně nerozloučil," dokončil Moriarty.

"Ne," hlesl Sherlock slabě.

Jestli měl na mysli "Ne, to tedy nerozloučil." nebo "Ne, nechci se loučit." Jim nevěděl, a to ho žralo zaživa. Účinky sedativa neumožňovaly Sherlockovu organizmu projevit žádné podněty pro dedukci, ale zároveň bylo nesmírně zajímavé vidět, jak je bezmocný. Zabít ho v takovém stavu by nebylo žádné vítězství.

Jim se kvůli tomu na Sherlocka trochu naštval, protože tahle hazardovat se svým životem mohl jenom v jeho přítomnosti. Což se teď naštěstí dělo, takže k zlosti nebyl důvod.

Jak se mu napjaly svaly, viděl jasně, ale žádný pohyb z toho nebyl. Zda se k němu chtěl také naklonit, nebo vstát a odejít, netušil. A to bolelo.

Jim se v duchu okřikl. Teď přece necouvne! Vždyť nejistotu a strach si dává k snídani!

Znovu se naklonil blíž k bezvládnému Sherlockovi. Vstal z křesla a pomalu překonával vzdálenost, která je od sebe dělila. Už skoro -

V kapse mu zavibroval telefon a vzápětí se ozval zvuk otevíraných dveří. Jim se zarazil a zavrčel, ale Sherlock nijak nereagoval. Až když příchozí promluvil na jistou paní Hudsonovou, Sherlock ho po hlase poznal a obrátil oči v sloup.
Přístroj znovu zavrněl. Nemusel se na zprávu ani podívat, aby věděl, že přichází John. Vrátil se zpátky do křesla, ale ještě předtím se své oběti otřel špičkou nosu o tvář. Ruměnec, který se na Sherlockově tváři objevil, ho sice pobavil, ale doufal v něco lepšího.

John vešel do pokoje ve chvíli, kdy už měl Jim přehozenou jednu nohu přes druhou. Injekční stříkačka se schovávala v záhybu křesla. "Sherlocku, představ si - "Jeho pohled padl na Jima a po tváři se mu prohnala směsice emocí.
V jednom okamžiku zmizel v bočních dveřích, aby v tom druhém seznámil hosta s hlavní své armádní zbraně. I když to byl velmi rychlý čin, Sherlock a Jim si stihli vyměnit otrávený i pobavený pohled. Ten první, zakončený obrácením očí v sloup, byl od Jamese. Od Johnova příchodu zachovával ledový klid a ani tváří v tvář hlavni si nepokazil sekvenci.
Nikdo nic neříkal.

John, pátraje v Sherlockově tváři, se dožadoval vysvětlení, ale ten se díval na Jima, který měl oči jen pro tu zbraň. "Řekni si mu něco," říkal ten pohled. "Tohle mě taaak nudí!"

"Johne, dej to pryč." Sherlock byl skvělý herec. Po účincích drogy neměl v hlase ani památky.

"Ale Sherlocku! "

"Poslechni svého pána," dráždil ho Jim.

John nabil. "Drž hubu!"

"Johne, prosím." Jmenovaný se dlouze zadíval na nereagujícího rivala, ale naléhavost v Sherlockově hlase ho přinutila sundat prst ze spouště. Se zaťatou čelistí obešel jeho křeslo. Protože měl Sherlock líně položené ruce a nevypadal, že by se to chystal změnit, položil mu zbraň do klína.

Obešel ho a rukama se opřel o opěrku. "Co tu dělá?" zeptal se šeptem.

"Je to host."

"Nikdo ho nezval."

"Já ano."

"Ty? Zešílel's?!"

"Říkal jsi, že bych se měl socializovat."

"A tys mě poslechl?"

"Víceméně. Dal mi číslo, vzpomínáš? Tak jsem to prostě zkusil."

"To si děláš srandu? Ty sis to číslo nechal?"

Na to už se mu nedostalo odpovědi, pouze Jimův smích ho vyprovázel ze dveří.

Hlavním důvodem, proč rezignoval a odešel, byl fakt, že na jeho přítomnost tu nezáleželo. Co se mělo stát, stane se. Sherlock už na tom byl delší dobu dost špatně a Moriartyho přítomnost mu mohla zásadně pomoci.

Pro jistotu zůstal dole u paní Hudsonové. On sám zločineckému poradci nevěřil. Být to pouze na něm, už dávno by ho předal policii, ale zároveň se ho nebál. Moc dobře věděl, že kdyby je chtěl zabít, už dávno by byli oba mrtví.

Ale o co vlastně jde? Poradí si s tím Sherlock? John ve svých úvahách pokrčil rameny. Jisté je jenom to, že z toho budou problémy. Velké množství velkých problémů.

Sherlock Holmes a James "Jim" Moriarty. Co se v pokoji stalo po Johnově odchodu?



Na druhou část se můžete těšit v pátek. :)

Popis

19. května 2020 v 14:28 | Rebekka |  Sherlock Holmes a James Moriarty [SHERIARTY FF, CZ]
Jednodílovka se dvěma částmi, epilogem a autorčiným doslovem.

Mezi Velkou hrou a Reichenbachovým pádem je velká mezera.
AŽ PŘÍLIŠ VELKÁ!
Skutečně se za tak dlouhou dobu Sherlock Holmes a James "Jim" Moriarty nesetkali?
ALE ANO!
Nepřijde Vám divné, proč proti sobě hrají hru na život a na smrt dvě, tak navzájem si podobné duše?
JE V TOM NĚCO VÍC!
Co se mezi nimi událo a proč to dopadlo vzájemnou rivalitou?
SHERIARTY, JAK HO NEZNÁTE!

Můžete číst i na mém Wattpad účtu zde.

Na postavy nevlastním žádná práva. Příběh je fikce a nevznikl za účelem zisku. Na přidané obrázky nevlastním žádná práva. Všechny grafické přílohy patří svým autorům.

Kapitola 4, Soud Yggdrasilu

18. května 2020 v 13:10 | Rebekka |  Lokiho paměti: Nový život [Loki FF, CZ]
Soud Yggdrasilu byla moje nejhorší noční můra. A teď i má budoucnost.

V Ásgardských kronikách se zapisují všechny události jen tak pro pořádek. Veškeré ceremonie, královská nařízení a samozřejmě i popravy. Dříve, když si Ódin upevňoval svou moc, byl hrdelní trest na denním pořádku. Postupně se od něj začnou opouštět, až byl vlivem královny zcela mimořádný.

Ale když se to tak vezme, poprava byla krásná věc. Něco jako velká slavnost s vámi v hlavní roli. Všechen lid se přijde podívat na váš odchod do jiného světa.

Oproti tomu je soud v Yggdrasilu, jak se mu poeticky říká, definitivně ten nejhorší způsob, jak tento svět můžete opustit. Pravda, vždy byl výjimečný a já si ho za svých 1047 let ani jediný nepamatuji, ale stejně by se měl úplně zrušit. A to neříkám jen proto že mě čekal!

Označení soud je eufemismus. Norny*, vždyť to se soudem nemá co dělat! Z kroniky jsem znal praktické provedení a z knih teoretický průběh, ale lepší by bylo nevědět.

(*Pozn. autora: Norny vystupují v severské mytologii jako sudičky. Jsou to tři ženy, Urd, Verdandi a Skuld, a každá z nich zastupuje jeden čas - minulost, přítomnost a budoucnost. Žijí u kořenů Yggdrasilu a jejich úkol je tkát pavučinu osudu, tzv. wyrd.
Norny lze použít v smyslu Bože nebo Proboha jako zvolání.)

Světový strom Yggdrasil prochází všemi Devíti světy a spojuje je tajnými cestami, kterými lze procházet mezi všemi planetami. Jsem asi jediný, kdo je zná, ale najednou se to nezdálo nijak podstatné. Útěk - nemožný.

Mohlo by se zdát, že Světový strom je Ódinův výmysl a končí s hranicemi Devíti světů, ale nenechte se mýlit. Jeho síla je sice drží pohromadě ve stálém uspořádání a s přijatelnými životními podmínkami, ale ve skutečnosti sahá až na samý konec vesmíru. Je prostě všude. Ta nejčistší magická síla, která dala vzniknout planetám a životu na nich, se koncentrovala na jednom místě a dostala jméno - Yggdrasil.

Nemá hmotnou podobu, což mi přijde velmi praktické - nedá se vlastnit, zničit ani dobýt -, ale každá existence má určitou podobu, a proto i energie má svou tvář. Kde byla nejsilnější, tam vznikly jakési vstupy, představte si je jako dveře, a těmi se lze do kosmického stromu dostat. Není jich známo mnoho, protože si je mohou bytosti bez citu pro magii snadno splést s jinými energetickými úkazy. Já sám ho - spolu s matkou, samozřejmě - pomáhal identifikovat, což byla teď vcelku ironie.
Nacházel se za Ásgardem a byl to shodou okolností nejbližší vchod do Yggdrasilu. Právě k němu mě teď nová eskorta vedla. Byla značně méně početná, zato však po zuby ozbrojená. Že by se jim nelíbilo to divadýlko s ohněm?

Vrátil se mi roubík a pouta s řetězy zůstaly na svých místech.

Věděl jsem, že tohle je konečná, tak jsem tentokrát vyměnil iluzi za skutečnost a planoucí otisky bot věrohodně zvěčnily mou cestu. Opět pěšky.

Před smrtí je mi souzeno prochodit celý Ásgard, pomyslel jsem si. Zatímco já se trmácím po svých, Ódin si vesele jede na osminohém koni a na mě si ani nevzpomene.

Dlouho jsem potlačoval otázku, zda tam bude i bratr a matka. Tvrdošíjně jsem se vyhýbal odpovědi, protože jsem sám nevěděl, co bych raději. Oni jsou má jediná rodina, kterou jsem kdy měl, a chtěl jsem je ještě před smrtí vidět, ale zároveň jsem si nebyl jistý, zda bych se jim po tom všem dokázal podívat do očí.

Nevzpomínat, hlavně nevzpomínat.

Zakázat si veškerý sentiment byla jediná možnost, jak se z toho všeho nezbláznit. Má minulost byla důvod, proč jsem teď šel na smrt. Právě všechna ta rozhodnutí, která jsem učinil, mi vydláždila cestu k jistému konci.

Kapitola 3, Následky

11. května 2020 v 18:00 | Rebekka |  Lokiho paměti: Nový život [Loki FF, CZ]

Až před vstupem do hlavního sálu mi z úst sundali ten pitomý náhubek. Sice mi nezabránil v tom, abych cestou něco neprovedl, ale zároveň to bylo dost ponižující. Pouta i řetězy mi naneštěstí zůstaly, takže asi tolik k plánu uvrhnout na Ódina kletbu, vyhostit ho na Midgard a sám zaujmout jeho místo. Jak tak nad tím přemýšlím, asi by to stejně nevyšlo...

Co se cesty sem týče, nejprve jsem se ovládal, abych nepoužil magii a tím se nevyčerpával - nehledě na to, že si všichni mysleli, že mi v čarování runy zabrání -, ale nakonec už to nešlo. Z plánovaného teatrálního příchodu do paláce se stávala fraška a to jsem nemohl dopustit. Nebyla náhoda, že strážcům vzplály zbraně stejně rudými plameny, jaké jsem měl v očích, a na cestě, po níž jsem prošel, zůstávaly spálené stopy. Vidět zmatek, ale zároveň respekt v jejich tvářích mi dávalo jistotu, že na mě jen tak nezapomenou. Povedená show, nemyslíte?

Sice to byly jen slabé iluze, škoda, ale ne nadarmo mě znají i jako boha ohně. Kouzla tohoto živlu jsem ovládal ještě dříve než své iluze a rozhodně jsem na svého dávného koníčka nezapomněl.

Zrovna když jsem si říkal, že se k ohnivé magii zase vrátím, přejel mi mráz po zádech. Byl to šestý smysl mága, který mi už několikrát zachránil život, ale teď mě pořádně vyděsil. Co je špatně kromě toho, že jsem v železech a čeká mě soud?

Stačilo pár kroků do sálu, aby mi to došlo. Ódin sedící na svém trůnu byl, nepočítaje strážné, sám v celé místnosti.

Sám. Nic mi nenahánělo větší strach než absence matky a bratra, protože oni byli ti jediný, kdo mohl otcův hněv zmírnit. To, že je sem nepustil, aby ho neovlivnili, byla jasné známka toho, co se mnou chystá.

Ignorovat bušící srdce a chovat se naprosto uvolněně se lehce řekne, ale hůř udělá. Jenže mně nic jiného ani nezbývalo, když jsem v doprovodu řinčení okovů kráčel skrz prázdný sál. Padnout na kolena a prosit o milost prostě nebyl můj styl.

Ale bezstarostný smích ano. "Nechápu, proč děláte takový povyk." K podpoření svých slov jsem zazvonil řetězy o sebe. Zvuk se nesl sálem a vracel se v ozvěnách.

Ódin se ani nepohnul. "To skutečně necítíš tíhu svých provinění? Všude s sebou přinášíš jen válku, zkázu... a smrt." Chladná odměřenost mi nedovolila číst z jeho tváře. Co má za lubem?

"Na Midgardu jsem pozemšťanům chtěl vládnout jako shovívavý bůh. Jako ty tady."

"Nejsme bohové. Rodíme se, umíráme, žijeme stejně jako lidé."

"Jen o pět tisíc let déle..." nemohl jsem si odpustit.

"Ta tvoje věčná posedlost trůnem."

Doufal jsem, že bychom se mohli tématu ásgardského následnictví vyhnout, protože to pro mě bylo pořád dost horké téma, na které jsem měl rozporuplné názory, ale klid mi nebyl přán.

Chtěl jsem to prostě přejít, ale věděl jsem, že musím nějak zareagovat. Tón jeho hlasu byl tak výsměšný, až se mi začala vařit krev v žilách. "Mám na něj nárok!"

"Měl jsi nárok jen zemřít!" Podvědomě jsem stiskl čelist. Tohle bylo mnohem, mnohem horší téma.... "Jako dítě, odhozený na tom zmrzlém kameni. Kdybych se tě neujal, nebyl bys tady a nemohl mě nenávidět." Odolal jsem nutkání si pohrdavě odfrknout. To ode mě chce poděkování? Začínal jsem mít podezření, že touží vidět, jak prosím na kolenou.

Vrátil jsem se ke svému příznačnému úsměvu. Dokonce jsem si dovolil pár kroků vpřed v doprovodu své eskorty i kovového řinčení. "Jestli mám být popraven, tak to prosím proveď rychle. Ne, že bych tyhle rozhovory neměl rád, ale... Nemám je rád."

"Ne."

Nebyl jsem si přesně jistý, proti čemu odporuje.

A právě tehdy vyložil Všeotec všechny karty na stůl. Ten největší trumf si schovával až na velké finále. "Tvá provinění jsou příliš velká a sahají výš, než si myslíš. Je nezbytné, abys za své činy nesl následky."

Zpanikařil jsem. Teď už mi bylo jasné, kam tím míří. Podpora Friggy nebo Thora by mi snad pomohla, ale jejich absence pro mě hlásala definitivní konec. Ale já se nechystal vzdát bez boje.

Nedělal jsem si iluze, že mi odpustí - nebylo taky co odpouštět -, ale čekal jsem vězení nebo popravu. To, co pro mě připravil, bylo mnohem, mnohem horší, než vyhlídka na smrt.

"Není to přehnané?" Chabá obrana, já vím, ale když balancujete na hranici smrti, není moudré dělat vlny. "To ze mě máte takový strach?" To už bylo lepší. Snažil jsem se Ódina vyprovokovat, aby měl potřebu mi sám dokázat, co si o mém chování myslí.

Bylo to marné. "Ne, Loki, to opravdu ne." To měl být úsměv? On se snad ještě baví! "Ale je něco jiného tě potrestat a něco jiného napravit." Nakonec se ta grimasa ukázala jako truchlivé gesto. Jako by svého rozhodnutí litoval, ale můj smysl pro humor ho pobavil a on se pokusil usmát. Ódin nebyl nikdy dobrý lhář. Chytrý a i trochu vypočítavý ano, toho jsem jasným důkazem, ale podvodník nikdy. "Všechny tresty, co vesmír zná, jsou na tvou magii krátké. Existuje vhodnější způsob, který odčiní tvá provinění. Soud Yggdrasilu."

Poslední slova si mohl opustit, stejně už mezi námi visela ve vzduchu.

Kam dál